Japonsko postupně rozšiřuje výklad své obranné politiky, protože čelí nejnapjatější bezpečnostní situaci od konce druhé světové války.
Ostrov Kjúšú, známý spíše turistikou a gastronomií, se nově stal klíčovým bodem změn. Na jeho jihozápadě byly rozmístěny rakety dlouhého doletu, které už dokážou zasáhnout i cíle v Číně. Tokio tak reaguje na rostoucí obavy z Pekingu, ale také ze Severní Koreje a Ruska.
Jižní štít
Součástí nové strategie je tzv. „jižní štít“, tedy posílení vojenské přítomnosti na jihozápadních ostrovech včetně řetězce Rjúkjú. Tyto ostrovy mají zásadní význam pro kontrolu prostoru mezi Východočínským a Filipínským mořem a zapadají do širší snahy o omezení vlivu Číny v regionu.
S tím souvisí i výrazné navýšení obranného rozpočtu a posun k tzv. schopnosti protiúderu. To znamená, že Japonsko by v případě napadení mohlo odpovědět přímým vojenským úderem, což je změna oproti dosavadní striktně obranné doktríně.
Japonské síly sebeobrany jako plnohodnotná armáda
Japonské síly sebeobrany, které vznikly po válce a dlouho se soustředily hlavně na humanitární pomoc, se tak postupně mění v plnohodnotnou armádu. Tento vývoj je umožněn spíše novým výkladem ústavy než její přímou změnou.
K proměně přispívá i zhoršující se bezpečnostní prostředí – zejména územní spory s Čínou, testy severokorejských raket a nejistota kolem budoucnosti Tchaj-wanu. Důležitou roli hraje také klesající důvěra v to, že Spojené státy budou v případě krize vždy připraveny Japonsko bránit.
Výsledkem je, že Tokio posiluje vlastní obranné kapacity a zároveň prohlubuje spolupráci s dalšími partnery v regionu. Země se tak snaží být méně závislá na americké ochraně a více připravená čelit případným konfliktům samostatně.
Zdroj: Al Džazíra, The Diplomat
Autor/Licence fotografie: Japonský torpédoborec Maja, 海上自衛隊, CC BY 4.0
